Castlepoint | Lighthouse | + nejkrásnější východ slunce!


Jen pár dní po získání novozélanských víz, držím v ruce telefon a jako zběsilá projíždím Pinterest a ukládám všechna ta nádherná místa, která budeme moct za pár měsíců omrknout na vlastní oči.

Jedna z mých prvních uložených fotek a taky místo, do kterýho jsem se zamilovala na první pohled, je maják ve vesničce Castlepoint.

Do Rádi hučím od tý chvíle, co jsme vyrazili cestovat, kdy už tam konečně zajedem. Tak strašně se těším a jsem děsně zvědavá, jestli budu místem okouzlená naživo ještě víc, než z fotek.

Vesnička leží 60km od civilizace. Ráďa, řidič, mě cestou tak trochu proklíná, protože silnice je samá díra, samá zatáčka a kopečky nahoru dolu. Ještě ke všemu před námi jede auto s lodí na korbě, my nemáme šanci ho předjet, atak se cesta zdá nekonečná. Tečka za tím vším je, když konečně dorazíme do kempu a nepříjemná recepční po nás chce na osobu o deset dolarů víc, než píšou všude po internetu.

Dostáváme ale perfektní parkovací místo, hnedka u pláže s úžasným výhledem na oceán kterému dominuje TEN maják. Hned na všechny ty předchozí trable zapomínáme, sundaváme boty a už si to míříme po pláži, ve vyhřátym zlatym písku rovnou k vysokej bílej nádheře na kopečku. Procházíme se kolem, jsme unešeni výhledy, necháváme se ošlehávat slaným pobřežním větrem a pozorujeme rychle zapadající slunce.

Teprv ale východ slunce je překrásnej!

Ani na minutku nelitujeme toho, že jsme si přivstali a v pět hodin ráno, když celá vesnička ještě spí, netrpělivě sedíme s foťáky v ruce a čekáme na první sluneční paprsky.

Po té, co ulovíme strašnou spoustu fotek, odcházíme spokojeni a příjemně naladěni do nového dne, zpět do kempu. Snídáme na pláži s hejnem racků.

Jen tak se nám z tohohle zapomenutého konce světa odjíždět nechce. V jediném krámku, co v této malinké rybářské vesničce nacházíme, kupujeme pohledy a posíláme je domů. Přemýšlíme, jak bysme si tu na pláži postavili malinkou chatičku, Ráďa by jezdil s ostatními rybáři na ryby a já bych od rána do večera surfovala na největších vlnách, které jsem zatím viděla.. Ale to by doma plakali

Nakonec ještě vylézáme na jediný kopec v okolí. Funíme, pot z nás teče proudem, ale zase ten výhled..  V zálivu pod námi se rochní tuleni. O těch ale zase příště.

Tak ahooooooj!

 

 

 

 

 

 


Related Posts